Umělecký styl Barok

Barokní andìlé

Barok

Baroko neboli teatrální pøepych.

Slovo “Baroko nebo barok“ bylo rozšíøeno v Evropì v prùbìhu 17. a 18. století a je pravdìpodobnì odvozené z portugalského slova «barucca», které oznaèuje «perlu nepravidelného tvaru». Podnìty a rysy pro svou tvorbu èerpalo baroko pøedevším z renesance, která vyvrcholila v nový umìlecký styl nazývaný manýrismus. Manýrismus pøinesl s sebou prvky jako optický klam a hravost, která je bezmála groteskní. Tento styl se prolíná také do baroka. Jak v malbì tak i v architektuøe pøevládaly prvky, které zvyšovaly pùsobivost jako napøíklad ornamentální struktura, asymetrické formy, pøehnaná vyklenutí a proporce. Jedním z hlavních prvkù byl také pohyb. První pøedstavitelé tohoto nového umìlecko-kulturního stylu pocházeli z Itálie. Nejznámìjším byl malíø Caravaggio s jeho realistickým a tmavým stylem . V Øímì byl také velmi oblíben barokní malíø Carracci, jehož díla mìla vliv spíše na akademický rozvoj barokního malíøství. Byli to až kritici, kteøí po 100 letech od konce tohoto stylu pøišli s názvem barokní.

Tento styl se dostal i do ostatních evropských zemí díky náboženským prvkùm. V Nìmecku se zaèalo baroko rozvíjet až po tøicetileté válce. Dùvodem byla katolická církev, která chtìla triumfálnì ukázat svoji znovu získanou moc.

Mimo italské malíøe, je tøeba zmínit i vlámské malíøe, kteøí ovlivnili barokní malbu. Nejvýznamnìjšími pøedstaviteli vlámského barokního umìní byli Rubens, Rembrant a Vermeer. Ale také ve Španìlsku, Francii (Lorrain, Velasquez) a èeských zemích (Kilián Ignác a Jan Blažej Santini) mìlo baroko své zastupitele. Baroko se považuje za poslední jednotný styl Evropy.

Baroko vystøídal kolem roku 1730 nový umìlecký styl Rokoko. Hranice mezi Barokem a Rokokem jsou nìkdy tak problematické a minimální, že se v nìkterých pøípadech Rokoko považuje za úpravu Baroka a oznaèuje se „pozdním barokem“.

© Hardy Schulz, KUNSTKOPIE.DE 

Obrazy na stránce: 100
NAHORU